Kolekce Puttana?

Seděla vedle mě, zatímco jsme projížděli prázdnejma ulicema. Puttana. Říkali jsme jí tak, aniž by o tom věděla. Řikali jsme jí tak ze závisti, ze zloby. Záviděli jsme jí její krásu, její hrdost. Ale nejvíc jsme ji nenáviděli za to, že byla upomínkou toho, co nesmíme - nejlíp vždycky chutná zakázaný ovoce.

Měla okýnko stažený dolů. Vlasy jí vlály ve větru, ruku měla položenou na dveřích auta. Její štíhlý prsty se honosily černejma nehtama a úzkou cigaretou, kterou svírala s ležérní lehkostí. Pokaždý, když vdechla kouř, se její ebenovej lak střetnul s rubínově rudou rtěnkou.

Její brejle odrážely světla města, co nikdy nespí, ale i přes jejich černý skla jsem poznal, že mě pozoruje. Opětoval jsem její pohledy, změřil jsem si jí. Seděla vedle mě, mini šaty zakrejvaly její stehna, který nepatrně posouvala od sebe. Když se jí ta saténová sukně vyhrnula do půli těch hedvábnejch stehen, vyschlo mi v krku. Strašně jsem ji chtěl, hned tady, v autě. Potřeboval jsem ji. Musel jsem ji mít. Vidina tý roztrhávající se tenký látky mě naprosto pohltila. Ale věděl jsem, že tohle jablko poznání by mě přišlo sakra draho.

 

Puttana byla dcera mýho šéfa; její tatík byl velká ryba mafiánsýho klanu, však znáte ten příběh. Kdybych ji měl, vyhodil bych celej svůj zpropadenej život z okna za noc plnou neřesti. Naklonila se ke mně, posunula si ty svoje černý skla z nosu a usmála se úsměvem, kterej měl příslib celýho světa. Zastavil jsem v temný, slepý uličce a oběma nám bylo jasný, co se stane dál. Vyhodim se z okna, kvůli Puttaně.